Jedenadvacátého srpna, v den, kdy začal vpád do Československa, stál v Moskvě před soudem Anatolij Marčenko, který se o mnoho let později stal poslední obětí sovětského režimu, už za podmínek „perestrojkového“ sovětského zřízení. (Zemřel v čistopolském vězení po mnohaměsíční hladovce 8. prosince 1986.) Formálně byl obžalován z porušení pravidel užívání občanského průkazu, ale ve skutečnosti měl být potrestán za knihu Moji pokazanija (Mé výpovědi), první monumentální svědectví o poststalinských (Chruščovových a Brežněvových) politických táborech, a také za protest proti antičeskoslovenské kampani v sovětském tisku. Všichni moji přátelé se chystali k soudu (dostat se dovnitř, jak jsme už ze zkušenosti věděli, nebylo možné), jen já jsem zůstala doma s dítětem.
Bogorazová: Sny paměti. Moskva, 2009
Časně ráno, když jsem zapínala svoje rádio (do kterého jsem si nechala nainstalovat krátké vlny), jsem měla v úmyslu naladit některou západní stanici. Musím říci, že první tři týdny v srpnu západní rozhlas téměř nerušili – až na Svobodu. Poslouchat BBC, Hlas Ameriky nebo Deutsche Welle jakžtakž šlo. Na vlně, kterou jsem měla naladěnou, mě rádio nepřivítalo ani rušičkou. Hlasitě a zřetelně tam vysílala rozhlasová stanice Maják. Uslyšela jsem oznámení agentury TASS a ihned jsem zavolala Larise Bogorazové.
„Laro, vyslali tam vojska.“ Tady musím dodat, že hrozba invaze se zdála téměř nevyhnutelná. Měsíc předtím, v červenci, však po jednání sovětských vůdců s československými v Čierné nad Tisou jako by se všechno uklidnilo. Později jsem si připomněla jediný příznak, který měl vyvolat ostražitost. V polovině srpna zmizel z moskevských stánků všechen československý tisk.
Seděla jsem sama doma a nevěděla, co se děje s mými přáteli u Toljova soudu. Když mohou poslat vojska do Československa, je ještě jednodušší všechny pochytat a pozavírat, tím spíš, že by si toho v tom poprasku kolem invaze na Západě nikdo ani nevšiml. („Peťko, kdo by se teď staral o houby…“) Ale to se nestalo.
Přemýšlela jsem, co dělat. Demonstrace mi připadala jako jediná smysluplná, jediná opravdu „demonstrativní“ odpověď. Přitom v sobě sklony k tomuto způsobu protestu od přírody nemám. Raději sedím u psacího stroje, přepisuji samizdat, rediguji protestní dopisy anebo, čímž jsem se zabývala od dubna toho roku, sestavuji Chroniku tekuščich sobytij (Kroniku současných událostí). Ale v tomto případě jsem cítila, že se na nic takového omezit nemohu. Demonstrace, jiné řešení neexistuje.
21. srpna 1968 probíhal proces s Anatolijem Marčenkem v národním soudě v Timirjazevském okrese Moskvy. Formálně byl souzen pro „porušení pasových pravidel”, ve skutečnosti však za knihu “Mé výpovědi” o post-stalinských pracovních táborech. Byl zde ale i další důvod - 22. července Marčenko poslal do československých novin dopis, v němž vyjádřil solidaritu s Pražským jarem a protestoval proti postupu sovětského vedení a vyvíjení tlaku na demokratizační proces v Československu.
Stejně jako v jiných politických procesech se kolem soudní budovy shromáždila početná skupina přátel, známých a sympatizantů, kteří neměli šanci dostat se do soudní síně. Mezi nimi byli Larisa Bogorazová, Konstantin Babickij, Vadim Delone, Pavel Litvinov a Vladimir Dremljuga. Zde se dozvěděli o invazi a právě tady padlo rozhodnutí jít v neděli 25. Srpna protestovat na Rudé náměstí.
Marčenko byl odsouzen na rok do vězení, ale po uplynutí této doby byly přidány další dva, takže byl propuštěn až v roce 1971. Anatolij Marčenko byl odsouzen celkem šestkrát a v táborech a exilu strávil dohromady 19 let. Dne 8. prosince 1986 zemřel ve věznici Chistopol. Několik dní před tím ukončil hladovku (kterou požadoval propuštění politických vězňů v Sovětském svazu) trvající čtyři měsíce. Jeho smrt vyvolala širokou odezvu jak mezi sovětskými disidenty, tak i v zahraničí. Předpokládá se, že tato událost nakonec přesvědčila Gorbačova umožnit návrat sovětského disidenta Andreje Sacharova z vyhnanství v Gorkém a zahájit proces propuštění politických vězňů.
Otevřený dopis Anatolije Marčenka světovému tisku na podporu pražského jara.
Zdroje, literatura, odkazy:
- Marčenko: Žij jako všichni. (Revoler Revue, Praha, 1990)
- Gorbaněvská: Poledne (ÚSTR, Torst, Praha, 2012)