Byt Anatolije Jakobsona
Zde bydlel jeden z redaktorů “Kroniky současných událostí” Anatolij Jakobson. Byl literárním vědcem a jedním z nejaktivnějších disidentů. V srpnu 1968 se mu nepodařilo přidat k protestujícím na Rudém náměstí proti invazi do Československa, nicméně za rok se osobně zúčastnil antistalinské demonstrace, která se konala opět na Rudém náměstí.

Anatolij Jakobson (1935-1978) - básník, překladatel, literární kritik, obhájce lidských práv. V září 1968 se v samizdatu objevil otevřený dopis Anatolije Jakobsona, který se vzápětí rychle rozšířil v disidentských kruzích. Dopis hrál klíčovou roli v pochopení demonstrace z 25. srpna. Zatímco většina sympatizujících hodnotila čin protestujících jako nerozumný (téměř jako sebeupálení) bez praktické hodnoty, Jakobson navrhl zcela odlišnou koncepci protestu. Zdůraznil, že nelze hodnotit takový čin z hlediska účelnosti, je třeba jej umístit do zcela jiného souřadnicového systému. Každý se zabývá pouze svým vlastním svědomím – a tomu se zodpovídá. "Demonstrace není politický boj, ale morální boj." A formy boje mohou být různé: "Neexistují žádné obecné recepty. Srozumitelná je jen jedna věc: „diskrétní mlčení“ se může proměnit v šílenství, v obnovu stalinizmu... Veřejné protesty jsou vzácnou tradicí, počátek sebeosvobození lidí od ponižujícího strachu, od spolupachatelství zla".

Jakobson předem nevěděl o demonstraci a byl velmi deprimován, že se jí nemohl zúčastnit.

Dina Kaminskaja, advokátka a aktivista v oblasti lidských práv, připomíná:

A v ten srpnový den v roce 1968 seděl Anatolij ve svém pokoji, zakrýval si obličej silnými rukama a přes vzlyky dokola opakoval:
"Měl jsem být s nimi. Měl jsem být s nimi. Měl jsem být s nimi."
25. srpna Anatolij nebyl v Moskvě. Teprve následující den se dozvěděl o demonstraci a zatčení svých nejbližších přátel.

Kaminskaja, D.: Zápisky advokáta. Moskva, 2009
Dopis Anatolije Jakobsona. Archiv sdružení Memorial

25. srpna 1968 sedm lidí – Konstantin Babickij, Larisa Bogorazová, Natalia Gorbaněvská, Vadim Delone, Vladimir Dremljuga, Pavel Litvinov a Viktor Fajnberg – vyšlo na Rudé náměstí k pranýři a rozvinulo hesla „Ať žije svobodné a nezávislé Československo!“ (v češtině), „Hanba okupantům“, „Ruce pryč od ČSSR“ a „Za vaši a naši svobodu“.

Na demonstranty se s neslušným a násilnickým pokřikem vrhli příslušníci bezpečnosti v civilu, některé zbili a všechny je nastrkali do aut, načež následovalo Lefortovské vězení a vyšetřování. Účastníci demonstrace brzy stanou před soudem s obviněním z „hrubého narušení veřejného pořádku spáchaného ve skupině“, a to až na Gorbaněvskou a Fajnberga, které se úřadům zlíbilo pokládat za nepříčetné.

O demonstraci se dozvěděli všichni, kdo v naší zemi chtějí znát pravdu. Dozvěděl se o ní československý lid a celé lidstvo. Pokud se Alexandr Gercen před sto lety z Londýna postavil na obranu polské svobody a proti jejím velmocenským utlačovatelům a sám zachránil čest ruského demokratismu, pak sedm demonstrantů nepochybně zachránilo čest sovětského lidu. Význam demonstrace z 25. srpna nelze plně docenit.

Mnozí lidé, přestože myslí humánně a pokrokově a demonstraci uznávají za čin statečný a ušlechtilý, se však zároveň domnívají, že šlo o akt zoufalství, že vystoupení, které nevyhnutelně vede k okamžitému zatčení účastníků a jejich surové represi, je nerozumné a bezúčelné. Zaznělo i slovo „sebeuvěznění“, odvozené z výrazu „sebeupálení“.

Myslím si, že dokonce i v případě, že by demonstranti nestihli rozvinout svá hesla a o jejich vystoupení by se nikdo nedozvěděl, demonstrace by měla smysl. Na vystoupení tohoto druhu nelze uplatňovat měřítka obyčejné politiky, kde má každá akce přinést bezprostřední, materiálně měřitelný výsledek, hmatatelný prospěch. Demonstrace 25. srpna není projev politického boje (pro ten ostatně neexistují podmínky), nýbrž boje mravního. Alespoň poněkud vzdálenějších výsledků takového činu nelze dohlédnout. Vycházejte z toho, že pravda je potřebná kvůli pravdě samé, a ne kvůli něčemu dalšímu, že důstojnost člověku nedovoluje smiřovat se se zlem, i když není v jeho silách ho odvrátit.

Lev Tolstoj psal: „Úvahy, co se v důsledku toho či onoho našeho činu může stát pro celý svět, nemohou být vodítkem pro naše skutky a naši činnost. Člověku je dáno jiné vodítko, vodítko nepochybné, totiž vodítko jeho svědomí, které když sleduje, nepochybně ví, že dělá to, co musí.“ Odsud plyne mravní princip a návod k činu „nemohu mlčet“.

To neznamená, že všichni, kdo s demonstranty sympatizují, mají vyjít v jejich stopách na náměstí. Neznamená to, že každý okamžik je vhodný k demonstraci. Znamená to však, že každý, kdo uvažuje stejně jako hrdinové z 25. srpna, si má podle vlastního rozumu zvolit okamžik a formu protestu. Jednotné recepty nejsou. Obecně lze pochopit jen jedno: že „rozumné mlčení“ se může proměnit v šílenství, totiž v restauraci stalinismu.

Po soudním procesu se Siňavským a Danielem, od roku 1966, se ani jeden akt násilí a  zvůle úřadů neodehrál bez veřejného protestu, bez rázné reakce. To je drahocenná tradice, počátek sebeosvobození lidí od ponižujícího strachu a od účasti na zlu.

Vzpomeňme si na Gercenova slova: „Nikde nevidím svobodné lidi a křičím: ‚Stůjme! Začněme tím, že osvobodíme sebe!‘“

Anatolij Jakobson
К. Бабицкий, И. Хохлушкин, А. Якобсон. 1972
K. Babickij, I. Chochluškin, A. Jakobson. 1972. Fotografie: Archiv sdružení Memorial

Zdroje, literatura, odkazy:

  1. N. Gorbaněvká: Poledne, ÚSTR, Torst, Praha 2012
  2. D. Kaminskaja: Zapiski advokata, Novoe izdatelstvo, 2009

Читать по-русски