Během výslechu u soudu Vladimir Dremljuga hodně žertoval a ironizoval, čímž vyvolával neustálé připomínky a nelibosti soudce:
Prokurátor: Byl jste členem VLKSM?
Dremljuga: Ano, od roku 1955 do roku 1958.
Prokurátor: Proč jste přestal být komsomolcem?
Dremljuga: Byl jsem vyloučen.
Prokurátor: Za co?
Dremljuga: Za kníry. (Smích v soudní síni.)
Předsedkyně: Obžalovaný, už jsem vás napomínala. Co to znamená? Dremljuga: Říkám pravdu. Přesně tak to bylo: „Za rozvracení sovětské rodiny, za neplacení členských příspěvků a za kníry.“
<...>
Prokurátor: Kdy jste se posadil u pranýře?
Dremljuga: Přesně ve dvanáct hodin.
Prokurátor: Řekl jste, že jste přišel za deset nebo možná za sedm minut dvanáct. Co jste těch sedm až deset minut dělal?
Dremljuga: Rozmlouval s přáteli.
Prokurátor: S kým konkrétně?
Dremljuga: Se všemi.
Prokurátor: Jmenujte je.
Dremljuga: Mám vám snad vyjmenovat všechny obžalované? Litvinov, Bogorazová, Fajnberg, Gorbaněvská, Delone, Babickij, Dremljuga – tedy Dremljuga, to jsem já. (Živo v soudní síni.)
Prokurátor: O čem jste spolu hovořili?
Dremljuga: O tom, že se udělalo moc hezky. (Šum v soudní síni.)
Gorbaněvská: Poledne
Vladimir Dremljuga se narodil v roce 1940 v Saratovu na Volze. Vyrůstal na Ukrajině, kde jeho otec sloužil u námořnictva. Sám poté krátce pracoval jako námořník. Studoval francouzskou literaturu na Leningradské univerzitě, odkud byl roku 1964 vyloučen pro zesměšňování bývalého agenta KGB. V roce 1965 se přestěhoval do Moskvy, kde pracoval jako elektrikář na železnici, topič a řidič. Koncem roku 1967 navázal kontakt se skupinou disidentů sdružených okolo Pjotra Jakira a Pavla Litvinova a zapojil se do jejich aktivit. Dne 29. července 1968 doprovázel společně s několika dalšími mladými lidmi Pjotra Grigorenka a Ivana Jachimoviče k československé ambasádě, kde odevzdali velvyslanci dopis vyjadřující podporu politickým změnám v ČSSR.
Dne 24. srpna se dozvěděl od Pjotra Jakira o plánované demonstraci na Rudém náměstí. Doma si vyrobil transparent z roztrhaného prostěradla. Na jednu stranu napsal „Svobodu pro Dubčeka“, na druhou „Pryč s okupanty“. Po zatčení kladl pasivní odpor a odmítal podepisovat protokoly z výslechu. Bylo mu nařízeno psychiatrické vyšetření, ale byl prohlášen za příčetného. Soud ho poslal na tři roky do tábora v Murmansku, kde pracoval v textilní továrně na oblečení pro námořníky.
Dne 14. května 1969 se mu podařilo z tábora zatelefonovat Pjotru Jakirovi do Moskvy a za několik dní přijeli incident vyšetřovat příslušníci KGB z Moskvy. Kvůli telefonátu strávil tři měsíce na samotce. Pro tento i další prohřešky ho těsně před vypršením tříletého trestu poslali do tábora v Lensku, kde byl mnohokrát držen v trestní cele.
V roce 1971 byl odsouzen v Jakutsku za „pomlouvání Sovětského svazu před ostatními vězni“ na tři roky do pracovního tábora s přísným režimem. V jakutském táboře byl opět uzavírán do trestní cely, nesměl používat mýdlo a další civilizační vymoženosti. V průběhu trestu pracoval v cihelně, cementárně a továrně na zpracování dřeva. V prosinci 1973 bylo proti němu zahájeno stíhání za „ústní agitaci v táboře“. Dne 9. června 1974 publikoval v novinách Socialističeskaja Jakutija. Krátce nato, několik dní před oficiální návštěvou Richarda Nixona v Moskvě, byl – měsíc a půl před vypršením trestu – propuštěn na svobodu. Nadále se veřejně zastával vězněných osob, než 20. prosince 1974 odešel do exilu. Od roku 1975 žil v emigraci v New Jersey, USA. Zemřel v roce 2015.