Od 9. do 11. října 1968 se v této budově konalo zasedání Městského soudu v Moskvě v případě demonstrace na Rudém náměstí z 25. srpna. Souzeno bylo pět účastníků demonstrace - Larisa Bogorazová, Vadim Delone, Pavel Litvinov, Konstantin Babickij a Vladimir Dremljuga. Viktor Fajnberg byl v té době na psychiatrickém vyšetření, v jehož důsledku byl označen za nepříčetného. Jak zjistili jeho přátelé, na lavici obžalovaných s nimi neusedl jen proto, že stopy bití na něm byly příliš patrné. Natalia Gorbaněvská byla osvobozena, ačkoli také musela projít psychiatrickým vyšetřením v Ústavu Serbského. Soudu předsedala Valentina Lubencova, členové soudu byli Bulgakov a Popov, státní zástupce - asistent prokurátora v Moskvě V. E. Drel. Konstantina Babického obhajoval advokát Pozdějev, Vadima Deloneho advokátka Sofia Kallistratova, Vladimira Dremljugu advokát Monachov a Pavla Litvinova Dina Kaminská. Larisa Bogorazova odmítla advokáta a hájila se sama.
"Na uzavřených dveřích otevřeného soudu"
Soudní zasedání mělo začít 9. října v 10:00. Již v 9 hodin ráno se kolem soudu shromáždilo mnoho lidí - přátelé, příbuzní, sympatizanti. Formálně byl proces otevřen pro všechny příchozí - zejména pro příbuzné a přátele obžalovaných. Nicméně většina z nich se do sálu vůbec nedostala. Sál ve druhém patře s kapacitou 30-40 sedadel, sotva pojal 60-70 osob. Pravděpodobně právě přenesení jednání na okresní soud nepřizpůsobený k velkým procesům bylo učiněno záměrně, aby se zamezilo převaze přátelsky naladěného publika. Většina příchozích se vůbec nedostala dovnitř. Podle Ilji Gabaje, který proces popsal pro knihu Poledne v eseji „U zavřených dveří veřejného procesu“, byl pro ty, pro něž byl proces opravdu důležitý, nedostatek místa v soudní síni. Místo toho tam seděli speciálně vybraní pracovníci KGB nebo "loajální občané" pozvaní místní stranickou buňkou. V knize Poledne je citován "Anonymní příběh" pracovníka, který byl požádán, aby se zúčastnil soudního zasedání:Několik dnů před procesem jsem byl s několika dalšími aktivními členy strany z našeho podniku povolán na obvodní výbor strany. Celkem se tam sešlo zhruba třicet lidí. Bylo nám řečeno, že proběhne soudní proces se skupinou osob, které se dopustily pomluv namířených proti sovětskému zřízení, a že se musíme zúčastnit zasedání soudu. Byli jsme poučeni, že se máme chovat takto: nepořizovat žádné zápisy, sedět společně se svou skupinou, snažit se neodpovídat na otázky položené jinými přítomnými, a kdyby bylo zapotřebí odpovědět, jak jsme se k soudu dostali, říci, že máme dnes v práci volno, ráno jsme sem náhodou zašli a zaujalo nás to. Byli jsme vyzváni, abychom se rozdělili do tří skupin a určili si, kdo který den půjde. Na mě připadl druhý den.
Sraz byl stanoven na osmou hodinu. Přijelo uzavřené auto a dopravilo naši skupinu do Serebrjanické ulice. Vystoupili jsme z vozu nedaleko soudní budovy. Nějaký člověk šel před námi a zavedl nás do budovy, do velké místnosti ve druhém patře. Tam jsme seděli asi hodinu a půl. Spolu s námi tam bylo mnoho mladých lidí, kteří kouřili a hráli domino. Až později jsme se dozvěděli, že měli u soudní budovy celý den hlídkovou službu. Kolem desáté hodiny jsme byli odvedeni do soudní síně.
Bylo tam zhruba padesát lidí. Dali se mezi nimi hned odlišit příbuzní obžalovaných od těch, kdo se sem dostali podobně jako já. Příbuzní se na nás dívali nepřátelsky. Začalo mi být trapně, že se my, docela cizí lidé, staneme svědky jejich neštěstí.
Obsah soudního přelíčení nelze zpaměti zrekonstruovat. Zaznělo hodně řečí, ty ve mně vyvolávaly smíšené pocity, ale hlavně nepochopení toho, co se tu odehrává. Z obžalovaných se mi nejvíc líbil hezký chlapec s neruským příjmením. Obžalovaný, který se jmenoval Pavel, příjmení si nepamatuji, byl, jak mi řekli, vnukem nějakého vynikajícího herce a žena manželkou jednoho známého člověka. Připadalo mi, že všichni obžalovaní jsou dobří lidé. Když jsme unavení vycházeli hlavním vchodem soudu, uviděli jsme obrovský dav lidí, kteří stáli před budovou. Nevím, jak ostatní, ale já jsem se tuze styděl. Procházeli jsme husím pochodem zástupem. Někdo na nás ukázal a řekl: „Podívejte, jaké tlamy dali dohromady.“
Gorbaněvská: Poledne, 2012
Ve výsledku se v přední části shromáždil docela impozantní dav lidí, kteří po dobu tří dnů stáli venku v dešti a sněhu. Byli obklopeni kruhem policistů a agentů KGB. Ti, co se dostali do sálu, jej nesměli opustit, takže mezi lidmi venku a těmi v sále nebylo prakticky žádné spojení.
Petr Grigorenko zaslal generálnímu tajemníku KSSS Leonidu Brežněvovi dopis, který podepsalo 56 lidí, s požadavkem, aby byl proces otevřený a přesunut do místnosti s dostatečnou kapacitou. Dopis samozřejmě zůstal bez odpovědi.
Soudní zasedání
Obžaloba se mimo jiné snažila dokázat, že demonstranti bránili průjezdu vozidel na Rudém náměstí:
Bogorazová-Bruchmanová, Delone, Litvinov, Babickij, Dremljuga a Fajnberg, kteří nesouhlasili s politikou KSSS a sovětské vlády ve věci poskytnutí bratrské pomoci československému lidu při obraně jeho socialistických výdobytků, podpořenou všemi pracujícími Sovětského svazu, se zločinně spolčili s cílem zorganizovat skupinový protest proti dočasnému vstupu vojsk pěti socialistických zemí na území ČSSR. Aby své akci zajistili širokou publicitu, předem z bílé látky zhotovili plakáty s texty: „Ruce pryč od ČSSR“, „Pryč s okupanty“, „Za vaši a naši svobodu“, „Svobodu Dubčekovi“ a „Ať žije svobodné a nezávislé Československo!“ (posledně uvedený v češtině), obsahující vědomě lživé výmysly hanobící sovětské státní a společenské zřízení.
Poté se Bogorazová-Bruchmanová, Litvinov, Babickij, Dremljuga, Fajnberg a Delone 25. srpna t. r. podle předchozí dohody dostavili k pranýři na Rudém náměstí, přičemž tam skrytě dopravili uvedené plakáty, a za účelem naplnění předmětu svého zločinného spolčení se aktivně zúčastnili skupinového jednání. Rozvinuli plakáty a směrem k veřejnosti nacházející se na náměstí začali vykřikovat výzvy analogické s plakáty, čímž hrubě narušili veřejný pořádek a bránili normálnímu fungování dopravy. Svým jednáním Bogorazová-Bruchmanová, Delone, Litvinov, Babickij, Dremljuga a Fajnberg vyvolali rozhořčení občanů nacházejících se na Rudém náměstí.
Gorbaněvská: Poledne, 2012
Během výslechu se prokurátor obzvlášť snažil dokázat, že obžalovaní byli předem dohodnuti “zločinnou domluvou”. Ti to ovšem odmítali.
Prokurátor: Byli jste předběžně domluveni?
Gorbaněvská: Poledne, 2012
Litvinov: Nebyli.
Prokurátor: Je to tedy náhodná shoda okolností?
Litvinov: Myslím, že ne.
Prokurátor: Jak to můžete říci? Jste přece fyzik, tak musíte uvažovat logicky. Jestli to není náhoda, znamená to, že jste byli domluveni.
Litvinov: Ne, logice to neodporuje. Mohu vám nabídnout několik jiných možností. Například – netvrdím, že to tak bylo, ale je možná tato varianta. Nějaká třetí osoba mně a Bogorazové řekla, že se na pětadvacátého připravuje demonstrace. Mohli jsme se tam setkat bez předchozí domluvy, ale zároveň ne náhodou.
Prokurátor: Kdybyste byl sám, stejně byste tam šel?
Litvinov: Rozhodně.
<...>
Babickij: Protože jsem se domníval, že vstup sovětských vojsk do Československa způsobí především velkou škodu prestiži Sovětského svazu, pokládal jsem za nutné dát své přesvědčení na vědomí vládě i občanům. Kvůli tomu jsem se 25. srpna ve dvanáct hodin dostavil na Rudé náměstí, posadil se na chodník u pranýře a zvedl plakát. Velmi rychle, asi za půldruhé až dvě minuty, se u nás objevilo pět nebo šest lidí v civilu, kteří nám velmi hrubě plakáty vytrhli. Nikdo z nás nekladl odpor. Lidé v civilu nás přitom hrubě uráželi. Jeden z nich vykřikoval: „Ty hajzle antisovětská!“ Předsedkyně: Žádám vás, Babickij, abyste v soudní síni tyto výrazy neopakoval. Jste vysokoškolsky vzdělaný člověk a pracujete v Ústavu ruského jazyka. Ty výrazy jsou v tištěném textu přípustné, ale v soudní síni by se užívat neměly. Stačí říci, že šlo o hrubé výrazy
<...>
Pozdějev: Byl jste upřímně přesvědčen o své pravdě, nebo jste měl jiné cíle?
Babickij: Odvážím se říci, že cíle jsem měl… (po chvíli váhání) vysoké. Copak by šel člověk do vězení kvůli něčemu, o čem není bytostně přesvědčen?
<...>
Delone: Především chci říci, že se necítím vinen. Obžaloba musí být objektivní a založena na faktech. Žalobu vznesenou proti sobě považuji za nepodloženou, právnicky negramotnou a neprokázanou. V přípravném řízení jsem prohlásil, že jsem Kniha_Gorbanevska.indb 113 9/21/12 11:06 AM 114 se z důvodu nesouhlasu s akcemi vlády zúčastnil protestu proti vyslání vojsk do Československa a držel jsem jeden z plakátů. Vše ostatní v obžalovacím spisu neodpovídá skutečnosti.
<...>
Protestu jsem se skutečně zúčastnil a rozvinul jsem jeden z plakátů. Nedomnívám se, že texty plakátů obsahují vědomě lživé výmysly hanobící činy sovětské vlády. V textech plakátů jsme nesdělovali žádná fakta, ale pouze náš vztah k nim. Z toho plyne, že lživé a tím spíše vědomě lživé být nemohou a nemohou ani nikoho dezinformovat.
Soud měl k dispozici tři skupiny svědků: přátelé a příbuzní obžalovaných, z nichž mnozí nemohli svědčit; neutrální svědci, kteří se shodou okolností ocitli v blízkosti místa demonstrace - Jastrebova a Leman, kteří sice neznali obžalované, ale svědčili poctivě a dokonce sympatizovali s demonstranty; a nakonec svědci z bezpečnostních složek - zejména policisté, kteří řídili dopravu na náměstí, vojenský personál a příslušníci bezpečnostních složek.
Ve svědectví byly značné rozpory:
Bogorazová: Ve vaší výpovědi v přípravném řízení se říká, že demonstranty zadrželi muži v civilu s pomocí příslušníků milice. Při konfrontaci jste tvrdil, že nevíte, jestli tam milice byla, nebo ne. Jak tento rozpor vysvětlíte?
Gorbaněvská: Poledne, 2012
Davidovič: Naopak, zadržení provedla milice za pomoci občanů v civilu.
Bogorazová: To je ještě silnější tvrzení. <...>
Bogorazová: Ve spisu jsou dvě výpovědi svědka Saveljeva. První, že slyšel, jak žena něco křičela, a druhá, že žádné výkřiky neslyšel. (Uvádí svazek a stránku ve spisu.) Soudkyně si to ověřuje. Bogorazová: Jak vysvětlíte rozdíl ve vašich výpovědích? Saveljev mlčí. <...>
Kaminská: Ve výslechovém protokolu se říká, že svědek přijel autem, aby děti mohly jít do mauzolea, ale ty se tam nedostaly. Proč?
Saveljev: Byla tam fronta.
Kaminská: Ve spisu je vaše výpověď, že mauzoleum bylo zavřené.
Saveljev: Ne, bylo otevřené, ale byla tam fronta.
Poslední slovo Larisy Bogorazové
Miluji život a cením si svobodu a chápala jsem, že riskuji svou svobodu, kterou bych nechtěla ztratit. Nepokládám se za veřejného činitele. Veřejné dění pro mě zdaleka nepředstavuje nejdůležitější a nejzajímavější stránku života a tím spíše politické dění. Abych se odhodlala k demonstraci, musela jsem překonat setrvačnost a svůj odpor k vystupování na veřejnosti. Raději bych tak nejednala.
Raději bych podpořila stoupence stejných myšlenek, jako mám já, kteří jsou díky svému povolání nebo postavení ve společnosti veřejně známí. Raději bych připojila svůj bezejmenný hlas k jejich protestu. Takoví lidé se však v naší zemi nenašli. Jenže to mé názory nezměnilo. Stála jsem tedy před volbou, zda protestovat, nebo mlčet. Mlčet pro mě znamenalo připojit se k souhlasu s činy, které neschvaluji, mlčet pro mě znamenalo zalhat. Svůj postup nepovažuji za jediný správný, ale pro mě to bylo jediné možné řešení.
Nestačilo mi vědět, že jsem se nevyslovila pro, nýbrž pro mě bylo důležité, aby zazněl můj hlas proti. A právě shromáždění, rozhlas či zprávy v tisku o všeobecné podpoře mě přiměly k tomu, abych řekla: „Já jsem proti, já nesouhlasím.“ Kdybych to neudělala, cítila bych se za činy vlády zodpovědná, stejně jako na všech dospělých občanech naší země leží zodpovědnost za všechny činy naší vlády, stejně jako na veškerý náš lid padá zodpovědnost za stalinsko-berijovské tábory, za rozsudky smrti...!”
Poslední slovo Larisy Bogorazové
Zdroje, literatura, odkazy:
- Kaminskaja: Zapiski advokata (Novoe izdatelstvo, Moskva 2009)
- Gorbaněvská: Poledne (ÚSTR, Torst, Praha 2012)
- Grigorenko: V podzemí jsou pouze krysy (New York, 1981)