Začátkem září 1968 Natalia Gorbaněvská absolvovala psychiatrickou expertizu v Ústavu soudní psychiatrie V. P. Serbského kvůli případu demonstrace na Rudém náměstí z 25. srpna téhož roku. Vyšetřeni byli i ostatní účastníci demonstrace, ovšem ambulantně - lékaři je vyšetřovali v jejich celách v Lefortovské věznici. Gorbaněvskou si ovšem zavolali přímo do Ústavu, kde stanula před komisí. Tuto proceduru popsala v Poledne následovně:
Ordinující lékařka, mladá příjemná žena, která se nedávno vrátila z mateřské, se mnou dlouho rozmlouvala. Mám dojem, že ji můj případ zajímal, ne lékařsky, ale tak nějak lidsky. Dokonce jsem se jí zalíbila, ale to, že jsem počítala s tím, že mě mohou zatknout, a přesto jsem na demonstraci šla, v ní budilo hrůzu. Mluvily jsme spolu tak dlouho, že se Akimovová, která ordinací několikrát prošla, už netrpělivě ptala, kdy skončíme.
Před lékařkou ležel můj chorobopis z psychiatrické ambulance. Nebyla jsem tam od podzimu, od chvíle, kdy na mě doktoři křičeli a radili mně, abych se neopovažovala mít děti. Jestli ambulance nějak přímo souvisela s tím, že mě v únoru nuceně hospitalizovali v Kaščenkově nemocnici, jsem přesně nevěděla. Stalo se to takhle: 12. února lékařka v gynekologické poradně nečekaně vyslovila požadavek, abych si šla lehnout do nemocnice, a to s diagnózou „chudokrevnost, hrozící samovolný potrat“. Patnáctého února mě násilně převezli z porodnice, kde jsem ležela, do psychiatrické léčebny. Když jsem teď mluvila s lékařkou ze Serbského ústavu, viděla jsem poslední zápis v chorobopisu z ambulance: „Rozmluva se zástupcem KGB,“ a datum: „12. 2. 1968.“ Získala jsem tedy hmatatelný důkaz, že za celou záležitostí kolem nemocnice stojí přímo KGB.
Potom jsem dlouho čekala, až si se mnou promluví komise. Ta si zřejmě pročítala výsledky pohovoru s ordinující lékařkou a poslouchala její závěry.
Komise se skládala ze tří lidí – ordinující lékařky, která už zřejmě svůj názor odreferovala a teď nepoložila ani jednu otázku, světlovlasé starší dámy, jež se mě zeptala jen na jedinou věc: „Proč jste vzala na náměstí to dítě? Neměla jste ho kde nechat, nebo jste prostě chtěla, aby se demonstrace zúčastnilo?“ „Neměla jsem ho kde nechat,“ odpověděla jsem poctivě, „a také jsem ho ve dvě hodiny musela nakrmit.“ „Ale do dvou hodin bylo dost času, mohla jste ho nechat někde u známých.“ Pokrčila jsem rameny. Nechat tříměsíční dítě u známých? Navíc jsem nevěřila, že bych se do dvou hodin k těm známým vrátila.
Napsala jsem, že komise se skládala ze tří lidí, ale uvedla jsem zatím pouze dva. Tím třetím – a zároveň vedoucím expertizy – byl nikoli neznámý profesor Lunc. Moc dobře jsem věděla, kdo je to Lunc, a bylo mi známo, že na mých odpovědích výsledek znaleckého posudku záviset nebude. Ale chovala jsem se slušně a odpovídala jsem na všechny otázky – i o své dávné nemoci, i o Československu, i jestli se mi líbí Wagner. Wagner se mi nelíbí. Jaký význam může mít tenhle dotaz pro odborný posudek? Koho je možné pokládat za příčetného: toho, komu se Wagner líbí, nebo toho, komu se nelíbí? Tyhle otázky si kladu až teď. Luncovi jsem prostě řekla: „Ne, nelíbí.“
„Mozart, Schubert, Prokofjev.“
Týden nato, 12. září, v den, kdy vyšetřování končilo, jsem se dozvěděla výsledek expertizy i svůj podivný osud. V závěrech znaleckého posudku, podepsaných profesorem Luncem, se pravilo, že u mě „není vyloučena možnost mdle probíhající schizofrenie“ – úžasná diagnóza! Ráda bych věděla, u kolika lidí, zvlášť u těch inteligentních, lze s jistotou napsat: „Tato možnost je vyloučena.“ A k této problematické diagnóze je stejnou, pevnou rukou připsáno, že musím „být uznána za nepříčetnou a odeslána na nucené léčení do psychiatrické léčebny speciálního typu“.
Nevím, jestli se moskevská městská prokuratura projevila humánněji než profesor Lunc, nebo vyšší orgány vydaly rozkaz, že je třeba vyhnout se povyku (zavřít matku dvou malých dětí do vězeňské nemocnice může způsobit velké pozdvižení, i když přece jen ne větší než vyslat armádu do Československa). V každém případě prokuratura stíhání zastavila s ohledem na to, že jsem nepříčetná a také mám dvě děti. Odevzdali mě do péče matky.
Není vyloučena možnost, že Luncem vyslovený závěr ještě ovlivní můj život. [Stalo se, a s Luncem jsem se ještě několikrát setkala.]
Ostatně hned po procesu s demonstranty si mě zavolali na ambulanci. Tamější vrchní lékařka Šostaková se ani nezeptala, jak se cítím, a položila mi jedinou, velmi medicínskou otázku – zda pokládám své chování za správné.
„Ano,“ odpověděla jsem.
„A své jednání v srpnu?“ Slovo „demonstrace“ se pronést neodvážila. „Ano,“ odpověděla jsem.
„Tak to nemůžete zůstat doma.“
Pokrčila jsem rameny. S tím jsme se rozešly. Doma zatím jsem. [Zůstala jsem tam do 24. prosince 1969.]
Gorbaněvská: Poledne, ÚSTR, Torst, Praha 2012
Viktor Fajnberg, další účastník demonstrace, byl také prohlášen za nepříčetného. Vyšetření provedla komise Ústavu Serbského. Soudní proces s ním se konal 2. prosince 1968, bez přítomnosti samotného Fajnberga. Soud jej prohlásil za nepříčetného a nařídil nucenou léčbu ve Zvláštní leningradské psychiatrické léčebně, kde Fajnberg strávil čtyři roky. Propuštěn byl v roce 1973. V roce 1974 emigroval do Francie, kde se stal iniciátorem boje proti zneužívání psychiatrie k politickým účelům.