Pavel Litvinov se narodil roku 1940 v Moskvě jako vnuk Stalinova ministra zahraničí a velvyslance v USA Maxima Litvinova. Po studiu matematiky a fyziky na Moskevské státní univerzitě nastoupil do Akademie věd a přednášel fyziku na Lomonosově chemicko-technologickém ústavu.
V roce 1965 se začal angažovat na podporu zatčených spisovatelů Andreje Siňavského a Julije Daniela. Odpor proti jejich zatčení a následnému vězení vyústil v novou vlnu disidentského hnutí v Moskvě. Pavel Litvinov se stal jednou z jeho vůdčích osobností. V následujících letech napsal mimo jiné několik knih popisujících procesy s disidenty. Na podzim roku 1967 sestavil zprávu o soudním líčení s Vadimem Delonem, Jevgenijem Kuševem a Vladimirem Bukovským "Případ demonstrace na Puškinově náměstí 22. ledna 1967". Na jaře roku 1968 uveřejnil zprávu "Čtyřka před soudem. Soubor dokumentů k případu Ginzburga, Galanskova, Dobrovolského a Laškové". Obě knihy kolovaly v Sovětském svazu v samizdatu, na Západě vyšly tiskem.
Na přelomu let 1967/1968 byl propuštěn nejprve z Akademie věd a poté i z Lomonosova ústavu. Společně s ostatními disidenty s nadějí sledoval vývoj v Československu. Zároveň však sdílel obavy Anatolije Marčenka, že sovětské vedení nenechá Pražské jaro bez odezvy. V disidentských kruzích se diskutovalo o případných protestech proti intervenci již několik měsíců před 21. srpnem.
Zpráva o invazi zastihla Litvinova v bytě Larisy Bogorazové, s níž se 21. 8. 1968 ráno chystal na proces s Anatolijem Marčenkem, zadrženým kvůli dopisu na podporu Pražského jara. U soudu potkal několik známých, kteří ho utvrdili v rozhodnutí uspořádat demonstraci proti okupaci Československa. O čtyři dny později rozvinul během demonstrace na Rudém náměstí transparent s textem „Za vaši a naši svobodu“, který odrážel jeho naděje, že Pražské jaro ovlivní vývoj i v Sovětském svazu. Při útoku tajných příslušníků KGB na skupinku demonstrantů byl mlácen těžkou taškou přes hlavu. Stejně jako ostatní demonstranti byl zatčen a uvězněn.
V říjnu 1968 byl odsouzen k pěti letům vyhnanství. Z věznice Lefortovo byl eskortován přes Sverdlovsk, Novosibirsk, Irkutsk, Čitu až do městečka Verchnije Usugli na Sibiři. Zde pracoval až do roku 1973 jako elektrikář v místních dolech. Krátce po návratu z vyhnanství se pod nátlakem KGB rozhodl pro emigraci do USA. Usadil se ve státě New York a vrátil se ke své akademické profesi. Od prvních dní emigrace dodnes aktivně vystupuje na ochranu práv vězňů a podporuje hnutí za lidská práva na celém světě.
“Od dětství jsem četl ruskou klasiku, Puškina, Gogola, Čechova, která je plná příběhů malých ruských lidí trpících pod knutou velkého a silného státu. Jsou naplněné soucitem a sympatií k malému, obyčejnému člověku. V této literatuře vidím kořeny svého pocitu sounáležitosti a soucitu mimo jiné i s malými zeměmi, jako je Maďarsko a Československo.”
Zdroje, literatura, odkazy:
Doufali jsme v “Moskevské jaro”. Rozhovor s Pavlem Litvinovem. Paměť a dějiny 2008/02 https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/0802-062-075.pdf