Policejní stanice „Padesátník“, neboli 50. oddělení milice, se nacházelo na Puškinově ulici (dnes Bolšaja Dmitrovka) a bylo dobře známé moskevským disidentům. Vzhledem k jeho geografické poloze v sousedství Puškinova náměstí a Majakovského náměstí sem přiváželi mnoho demonstrantů. Právě sem bylo 25. srpna dopraveno 11 lidí z Rudého náměstí - osm demonstrantů, dva jejich známí (Maja Rusakovskaja a Inna Korchova) a jeden náhodný kolemjdoucí (Michail Leman), kterého považovali za známého demonstrantů. Jak vzpomíná Natália Gorbaněvská, na milici na “Padesátníku” je drželi několik hodin.

Hned na počátku jsme vyslovili požadavek, aby Viktora Fajnberga prohlédl lékař a napsal odborný posudek. V souvislosti s tím si zapsal službu konající milicionář všechna naše příjmení, jména i jména po otci a vyšetřování se nemuselo zabývat procedurou zjišťování naší totožnosti. Po určité době přijel vylekaný doktor, Viktora odvedli a už jsme ho nespatřili. Jak jsem se později dozvěděla, příslušný odborný posudek ve spisu nebyl. Buď vyšetření vůbec neproběhlo, nebo byla zpráva o něm spolu s ostatními Fajnbergovými materiály oddělena. A přitom šlo o objektivní výpověď o surovém zacházení s demonstranty.

Kromě toho jsme prohlásili, že lidé zadržení spolu s námi se demonstrace neúčastnili, ať je tedy vyslechnou přednostně, aby je zbytečně nedrželi. Vyslechli je, ale nepustili. Zadržovali je až do pozdního večera, stejně jako nás.
Po třech hodinách Voloďa Dremljuga vstal a vykročil k východu, čímž rozzuřil našeho strážce. Klidně mu vysvětlil, že bez příkazu k zadržení ho nemohou držet déle než tři hodiny. My jsme se k jeho prohlášení přidali. Milicionáři začali pobíhat sem a tam a brzy nahlédl do dveří nějaký člověk.

„Je tu Litvinov?“

Pavlíka odvedli k výslechu, po něm Larisu a další na řadě jsem byla já.
V „padesátníku“ jsme si nejednou vzpomněli na prorockou písňovou parodii [Julije Kima]: „Hopla, dokola, ještě jednou dokola, dejte Tašku i Natašku i Larisu předvolat.“

<...>

Vyslýchal mě vyšetřovatel moskevského UOOP (Správy pro ostrahu veřejného pořádku) Vasilenko. Vypověděla jsem o surovém zacházení s demonstranty, o trhání plakátů a o bití, které jsem viděla, o tom, jak mi jeden muž zlomil vlaječku, a o ženě, která mě bila v autě. Na všechny otázky týkající se demonstrace, její přípravy a organizace jsem odpovídat odmítla, jen jsem zdůraznila, že demonstrace probíhala vsedě, a proto lze její účastníky snadno odlišit od lidí zadržených náhodně. Své rozhodnutí jsem vysvětlila tím, že jedinými narušiteli pořádku na Rudém náměstí byli ti, kdo demonstraci rozháněli a pokojné demonstranty tloukli, a proto budu mluvit pouze o jejich jednání. Protože jsem se snažila být důsledná, odmítla jsem odpovědět i na otázku, kdy demonstrace začala.

Vasilenko vzal hotový protokol, sešel se mnou z druhého patra do chodby patra prvního a vydal se do pracovny, aby se poradil. Z jiné pracovny mezitím doléhal nesrozumitelný zuřivý křik vyšetřovatele. Dalo se rozpoznat jen: „Že se nestydíte!“ Odpovídal mu hlas tak tichý, že se odpověď dala odhadnout pouze podle odmlk v tom zlostném řevu. Okamžitě mě napadlo, že tam sedí Larisa, a zmocnil se mě bolestný pocit. Kdyby raději takhle křičeli na mě. Koho tam tak hrubě vyslýchali, jsem se nedozvěděla.

Zdola, kde zůstal můj syn, nebylo nic slyšet, ať jsem poslouchala sebevíc.
Vasilenko vyšel z kanceláře svého nadřízeného a znovu se se mnou vydal nahoru.

Vzal nový protokol, vyplnil nacionále a opět mi položil otázku ohledně demonstrace. Řekla jsem mu, že jsem vypověděla všechno, co pokládám za nutné. Když ze mě vyšetřovatel žádnou pořádnou odpověď nevypáčil, roztrhal prázdný protokol a znovu mě odvedl do prvního patra. 

Samozřejmě že odmítnout vypovídat nebylo ani v jednom případě tak snadné. Uplatnili všemožné přesvědčovací prostředky včetně klasického: „Vaši kamarádi vypovídají všechno.“

„To je jejich věc,“ usmála jsem se. I kdyby doopravdy řekli „všechno“, na mé výpovědi by to nic nezměnilo. Jenomže já jsem své kamarády znala a večer téhož dne, při konfrontaci, o které budu ještě vyprávět, jsem na stole majora Karachaňana uviděla Dremljugův protokol, pouze stránku s osobními daty, ale i z té bylo jasné, že Voloďa byl ještě důslednější než já. Na obou místech, kde měl být jeho podpis, pod nacionále a pod varováním před odpovědností za odmítnutí výpovědi a za poskytnutí nepravdivé výpovědi, musel vyšetřovatel napsat: „Podepsat odmítl.“ A vyslýchali nás jako svědky a jako „svědky“ nás také identifikovali. Mě „identifikovali“ večer, mezi osmou a devátou, a celou tu dobu do zjišťování totožnosti jsem strávila v jedné z pracoven v prvním patře, přičemž jsem neměla tušení, jak se daří mému synovi. Hlídali mě – chvíli jeden milicionář, chvíli druhý – a vůbec se jim to nezamlouvalo, protože i bez nás měli zřejmě dost starostí. Tlustého staršího milicionáře jsem se zeptala, co je s mým synem, jestli ho neviděl. „Stará se o něj vaše kamarádka,“ odpověděl mi. Až později jsem se dozvěděla, že nejvíc o něj pečovali Inna a Míša Leman, ale přišel také okamžik, kdy u něho nezůstal nikdo kromě mladého a naštěstí hodného milicionáře. Syn se však choval skvěle, ačkoli si mohl zakřičet, protože jsem ho naposledy kojila kolem poledne a z toho příkrmu, který měl, se jedna lahvička kefíru rozlila, když prohledávali kočárek, a tvaroh se v tom vedru zkazil, takže mu kamarádi v mé nepřítomnosti dali sníst to málo, co zbylo.

S týmž tlustým milicionářem jsme si popovídali o Československu: „Vy teď říkáte, že je tam kontrarevoluce a je potřeba tam poslat armádu, protože to psali v novinách. Ale za měsíc řeknou, že se tam s vojsky vstupovat nemělo, a vy to budete po těch novinách opakovat.“ [Jenže to neřekli za měsíc, ale za dvaadvacet let.]

<...>

V jednom okamžiku jsem však získala zřetelný pocit, že mě pustí. Byla jsem klidná, jen jsem si přála být co nejdříve se svým synem

<...>

Před identifikací a konfrontací mě vyvedli na chodbu, kde jsem naposledy viděla Larisu. Vezli ji na domovní prohlídku. „Lariku,“ zavolala jsem na ni, ona se usmála a zamávala. Stále se usmívala.

A po konfrontaci jsem na chvilku viděla Pavlíka. Také celý zářil, ale neprojevovalo se to radostnou živostí jako u Lary, nýbrž jakousi zjevnou měkkostí. Tak jsem se rozloučila se dvěma nesmírně milými přáteli.
„Jste volná. Půjdete s tímhle soudruhem,“ řekli mi konečně.

Ani jsem příliš nepřemýšlela nad tím, jestli mě propouštějí úplně, nebo jen od konfrontace, a v doprovodu „soudruha“ jsem sešla dolů ke svému nemluvňátku, které právě spotřebovalo poslední suché plenky a celý kočárek byl ověšen mokrými. Naložili nás i s kočárkem do gazíku a odvezli nás domů k domovní prohlídce.

N. Gorbaněvská: Poledne (ÚSTR, Torst, Praha 2012)

Viktora Fajnberga odvedli do prvního patra na lékařskou expertizu. Fajnberg vzpomíná, že k večeru na “Padesátník” přijeli pracovníci KGB se svědky:

Jeden ze svědků byl takový impozantní, vypadal jako skutečný pracující proletář, veterán války, [na jeho hrudi] měl řady vyznamenání, šedý knír, člen strany, samozřejmě. A on říká: "Když jsme osvobodili Prahu, Češi nám říkali, ať neodcházíme. Zradí nás. A teď se to stalo." A já říkám: "A kdo je zradil?". Podíval se na plukovníka [KGB] a nevěděl, co říct. A tak řekl: "Dubček." Plukovník mu řekl: "To není třeba!". Protože tou dobou zřejmě už skončily [sovětsko-československá] jednání.

Rozhovor s Viktorem Fajnbergem, Ústav ro studium totalitních režimů, 6. srpna 2013

Jak vzpomíná Fajnber, své přátele neviděl dalších pět a půl roku. Z demonstrantů propustili pouze Natálii Gorbaněvskou, která měla dvě malé děti, a Taťánu Bajevovou, kterou ostatní účastníci demonstrace přesvědčili, aby řekla, že ona k nim nepatří. Ostatní po výslechu odvezli do vazební věznice Lefortovo.

Читать по-русски