Byt Larisy Bogorazové
Svůj byt se Larisa Bogorazová, jedna z přímých účastníků demonstrace na Rudém náměstí z 25. srpna 1968, snažila v předvečer demonstrace připravit k budoucím prohlídkám. Dobře si uvědomovala důsledky otevřených vystoupení, jelikož její otec a manžel byli politickými vězni. Čtyřleté vyhnanství v Irkutské oblasti, které následovalo za účast na demonstraci, ji však nedonutilo opustit boj za lidská práva.

Larisa Bogorazová se narodila roku 1929 v Charkově na Ukrajině. Na tamní univerzitě vystudovala filologii. V roce 1950 se provdala za spisovatele Julije Daniela, odstěhovala se s ním do Moskvy a oba tam do roku 1961 pracovali jako učitelé.

V roce 1965 byl její manžel Julij Daniel společně s Andrejem Siňavským zatčen a o rok později odsouzen za publikování satirických textů v západním tisku. Odpor proti jejich zatčení a uvěznění se stal impulzem ke vzniku nového disidentského hnutí v Sovětském svazu. Larisa Bogorazová se brzy stala jednou z nejvýraznějších postav tohoto hnutí. Nejenže vedla kampaň za propuštění svého muže, ačkoli se již dříve rozešli, ale stala se i obhájkyní dalších politických vězňů, na jejichž osudy se snažila upozorňovat veřejnost. Její byt se stal „přestupní stanicí“ lidí putujících přes celý Sovětský svaz, aby navštívili vězněné příbuzné.

Za účast na demonstraci proti okupaci Československa byla v říjnu 1968 odsouzena ke čtyřem letům vyhnanství v Čuně v Irkutské oblasti. Ve vyhnanství nesměla vykonávat původní povolání učitelky. Místo toho pracovala jako pomocná dělnice v dřevozpracující továrně, kde mimo jiné obsluhovala jeřáb na zvedání klád či pracovala v sušárně dřeva. Zde často trpěla nemocemi a hladem.

V Čuně si odpykával trest i Anatolij Marčenko, za kterého se Larisa Bogorazová později provdala. Po propuštění v roce 1972 navázala na předchozí aktivity v opozičním hnutí. Psala články o porušování lidských práv v SSSR do zahraničního tisku. Byla autorkou několika otevřených dopisů sovětskému vedení, ve kterých žádala propuštění politických vězňů. Zvlášť usilovně bojovala za svobodu svého opakovaně vězněného manžela Anatolije Marčenka. Ten v roce 1986 zemřel ve vězení. Koncem 80. let se zasloužila o obnovení Moskevské Helsinské skupiny, iniciativy monitorující dodržování lidských práv. Po pádu Sovětského svazu až do své smrti v roce 2004 zůstala jednou z nejvýraznějších obhájkyní lidských práv v postsovětském Rusku.

Zdroj: Ústav pro studium totalitních režimů

“Nataša Gorbaněvská mi zavolala 21. srpna za úsvitu. Její hlas bylo jedno velké vzlykání - právě slyšela v rozhlase, že sovětské tanky jsou v Praze. Už od 30. let, z dětství, jsem si pamatovala frázi “fašistické tanky v Praze”. Tato fráze a to, co jsem teď slyšela od Nataši, se mi v mysli spojila do jednoho, staly se totožnými. Chápala jsem, že ani tehdy to nechtěli jistě všichni Němci. A ti, co nechtěli - jak na to reagovali? Smířili se s tím jako s nevyhnutelným zlem? A teď se stejná otázka týká i mě. Sovětské tanky jsou v Praze. A co já teď můžu udělat?”

Bogorazová: Sny paměti. Moskva, 2009
Larisa Bogorazová. Foto: www.svoboda.org

Читать по-русски